2. Vzpomínám, jak večer na obloze měsíc plál,

píseň svou chtěl jsi na kytaru tiše hrát,

„svět ti dám k nohám tvým,“ jsi říkal,

když vlahý vítr vál,

touhou mou je teď znovu na tom místě s tebou stát.

R: Chtěl bys dát lásku, kterou ve svém srdci máš,

kolikrát chodil’s na ta místa jen tak, sám, vzpomínáš,

chtěl bys dát srdce té, kterou tak dlouho znáš,

chtěl bys říct: já lásku svou ti dám …

2. I u nás jednou spával, sám tomu nevěřím,

a všem okolo prý dával a smál se u dveří,

snad dodnes stařec chodí, má hodně nebo nic,

a všechny za nos vodí, když ukazuje líc.

R:

2. Dny běží, v lavici usedám,

na desce tužkou další dopis mám,

kolik papíru by potřeboval ten,

který sem prózu tajně psal

a hledal slova, která zpestří den,

den, kdy jsem u tabule stál.

R:

R:

3. Však jednou, až roky odletí,

v lavici zbydou jen slzy dojetí,

život rozdělí běh klidných školních let,

vzpomínky v hlavě zůstanou,

vzpomínám, jak byl krásnej svět