2. „Šlo o to: nedělat zmatek, převahu nervových gest,

jakmile z faxu mi vypadla tahleta Jobova zvěst:

vystavit arabským hřebcům letenky na cestu ven,

dříve, než vypukne panika v hromadných ložnicích žen.

3. Děvčata nechal sem postupně vysadit na hřbety mul

kuvajtský půlměsíc po nebi poklidně plul,

/: dříve než poslední cesty jsou bloknuty nepřáteli,

odchází karavana směrem Bospor a Dardanely. :/

4. V rozbřesku nad Perzským zálivem zůstal jsem docela sám,

oč tady někomu běží, naftových věží se ptám,

a jak mám utišit gejzír vnitřního napětí strun,

jak z paměti setřít svou krajinu mešit a dun.“

5. Zřetelně ruka mu třásla se – těžko by postrouhal křen,

„omluvte, nervy mám v prdeli, ladies and gentlemen,“

my děs měli v očích a jazyky vypadlé ven,

nejhůře na tom byl psychicky reportér ze CNN.

6. Na patře hotelu Hilton nám vyprávěl kuvajtský šejk

o tom, jak proběhla invaze, takzvaný útočný break,

a zatím dole do recepce dorazily čtyři muly,

přinesly pozdravy od těch, co po cestě zahynuly.

2. Předloni sem tvrdil bravkovi do oči,

že mu dam kobzoli denně štyry hrnce,

ta sviňa už se ke mně slušně předkem něotoči,

bo z cele sadby vylezly mi akorat krtince, caramba.

3. Onehdy sem dostal chuť na polsky jidelniček

a nastrkal sem do hliny hrubo fazoli,

to misto přesně pamatuju podle prazdnych tyček,

ale do včilška mě z fazoli břucho něboli, caramba.

4. Předloni to byly ty něšťastne kobzole

a na žvance rozhryzeny telefonni kabl,

loni metrak žita a všecky fazole,

kdybysem měl bilancovať, tak bysem ho zabil, caramba.

5. Včera mi od něho přišla jasna zprava:

historicky pohled pry krtkum zaručuje

na mojich pozemkach dosavadni prava,

pry puda patři tomu, kdo na ni pracuje, caramba.

6. Chtěl bych touto cestou vřele poděkovať,

pane docent z Frydku, ale čert vas vem,

a tych třicet korun si dejtě zaramovať,

v ramci dobrych vztahu se soudružskym pozdravem, caramba.

2. Jaro, léto, podzim, zima, nevedou tam cesty tramvají,

když tam dojdu se svým klukem, už v kostelíčku zpívají.

R: Týden člověk jezdí a těší se zas na doma,

nad ránem se vrací, a cesta bývá pitomá.

3. Po schodech nám vždycky zdrhne, žvatlá přitom ty své nesmysly,

prý v kostelíčku zvoní, tak abysme o nic nepřišli.

4. Zkontroluje vlčí máky, které se teď v týdnu rozvily,

hlava se mu třepe v obilí.

R: Ztratí se mi v poli, a spěch se ho už absolutně netýká,

když potká Ferdu Mravence anebo Brouka Pytlíka.

R: Leze po tý zemi, a vůbec ani neví, že je kulatá,

jó, vona není špatná, nebejt tolik od bláta.

5. Do kopce se kradem zadem až ku staré brance dřevěné,

někteří z nás ji přeskočili, někteří jí projdeme.

6. Až postaví všechny vázy, to je vždycky dávno poledne,

vítr kytky shodí, a už je nezvedne.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

R: Nevěšíme hlavy, vždyť vůbec o nic neběží,

oba dva sme zdrávi a nikdo nám tam neleží.

7. Cizí město, cizí jména, lidi vycházejí z kostela,

zbyli jsme tu sami, auta odjela.

8. Smeká se to dolů z kopce, křeníme se přitom na sebe,

zase jdeme špatně – opačně než do nebe.

R: Vracíme se domů cestou kolem košatého javoru,

jak na něm rostou vrtulky, co létají bez motoru.

R: My radujem se z toho, i když třeba tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.

My musíme být šťastní, i když jenom tráva žloutne po létě,

my, co jsme jen jednou na světě.

2. Ve městě je čisto, jasno, nikde žádná špína,

nejčastější slovesa jsou „prosím“, „děkuji“,

všude kolem spousta barev, každá z nich je jiná,

a lidé, ti si cestou z práce píseň notují.

R: Oči modré, hluboké jak Jadran,

vercajk, šaty, účes – černý havran,

a když jdou kolem holky z fabriky, aha,

a na blúzkách si drží knoflíky.

3. Jednou ale nepřišel, a když už se to táhlo,

město se jen trpělivě v sazích dusilo,

s lidmi se to za tu dobu povážlivě nahlo,

nic nad nimi vyššího teď už nebylo.

R: Žádné oči hluboké jak Jadran,

žídné šaty, účes a la černý havran,

a když kolem šly holky z fabriky, aha,

už neměly proč držet knoflíky.

4. Magnusek si totiž poslal pro pivo

a kominické řemeslo hodil na skobu,

vzal do ruky majzlík a první kladivo

a začal nutit kameni svoji podobu.

R: Pohled, co by připomínal Jadran,

účes, kterej měl jen on a havran,

a než by pořád chodil po střeše, aha,

tak že prej si svůj pomník vyteše.

5. Začly chodit delegace lidí z okresu,

on k nim takto hovořil na jejich adresu:

„Puškin, Goethe, Kozina i Jiří z Poděbrad,

každý z nich už dávno má svůj pomník někde stát.“

R: „Každý má svou sochu na okrasu,

i Masaryk ji míval svého času,

a já, že jsem jen kominík, aha,

tak žádnou sochu neměl bysem mít.“

6. Toť se ví, že úředníci dali by ho do klády,

kterou mají k dispozici pro takové případy,

nechtěli však ublížit, nechtěli bejt špatní,

chtěli jenom posoudit, zda je to adekvátní.

R: Naštěstí měl každý vedle sebe

čtyři příslušníky PS VB,

takže mnohem dřív, než řekli „švec“, aha,

a za Magnuskem zavřela se klec.

7. Magnusku, ty šílenče, ty notorický cvoku,

pročs‘ nepřiznal, že ti v hlavě šibuje,

vždyť kdo si staví pomníky, je lidem sazí v oku

a nikdo už ho k ničemu nepotřebuje.

R: Nemusel jsi sedět bez příčiny

v nejsmutnějším rohu náměstí,

ten pomník by ti postavili jiní,

vždyť chodili si k tobě pro štěstí.

R: /: Svět se točí, nezná dovolenou,

malým, velkým, všem je akorát,

i holky z města brzy zapomenou,

že mohly by si něco tajně přát. :/