R:

2. Sevřenou ruku v pěst a oči zavřený,

cítím vůni cest i vůni koření,

co chlapy pohání do všech světovejch stran,

a nic jim nebrání jít pro pár dalších ran.

R:

3. Jsem vošlehanej chlap, pár křížků za sebou,

párkrát vedle šláp‘, však s hlavou vztyčenou

se porval s osudem i nad propastí stál,

že život smysl měl, jsem věřit nepřestal.

R:

2. Cestou tě zdraví jenom holý ruce stromů,

někde je oheň, tam máš jít,

někde je teplo a klid rozsvícenejch domů,

ve větru píseň slyšíš znít

3. Autobus přiveze pach zítřejšího rána,

studenej propocenej vzduch,

zůstal jsi sám a s tebou polekaná vrána,

jedinej v tomhle kraji druh.

4. Že přišla chvíle, kdy už nemůžeš se vrátit,

studená noc je zase blíž,

cesty se ztrácejí a nechtějí se krátit,

co je to touha, pochopíš.

R:

5. Touha jsou na obloze nekonečný mraky,

chuchvalce mlhy v údolí,

touha je volání a v dálce noční vlaky,

špinavej vokoralej sníh.

6. Píseň, ta, na kterou už zapomněl jsi slova,

a s chutí kouře horkej čaj,

podivný volání, co slyším stále znova,

kde leží v dálce cizí kraj.

R:

R:

2. Maskovací celty, tele z první války,

trochu starý melty, před vočima dálky,

sešlapaný vzorky kanad, který prošly bláto, sníh,

v tornách něco ze vzpomínek, co hoří jak líh.

3. Mají rádi volnost nespoutanejch ptáků,

taky rachot pražců, skřípění kol vlaků,

semafor, pak dlouhej tunel, šraňky dolů spuštěný,

kytary zní po vagónech ze skal ozvěny.

4. Z unavenejch tváří svítí oči vlídný,

na vzdor kalendáři můžeš zůstat klidný,

bez mapy i bez kompasu najdeš vždycky cestu zpět,

i pár starejch kamarádů, co mají z vandrů svět.

R:

2. Nádražáckou uniformu teď na sebe dám,

všechny zvuky týhle trati zapomenout mám,

s rozsvícenou lucernou vybíhám z domku ven,

dejchám, běžím po kolejích, vlak se řítí sem.

R:

R:

*:

3. Probouzím se z toho šoku, na čele mám pot,

vstávám, koukám do zahrady, kdo přelejzá plot,

schoval se mi mezi dříví kousek za kůlnou,

podobal se mýmu stínu, který bloudí tmou.