2. Představy spřádají dny, které bývají neskutečné,

a mně se zdává, že jeden sen splnit se má,

stačí se dotknout jak pavučinou, je to vyjímečné

a mám tu žízeň, co je plná vláhy, když nechci se vzdát,

a je to stejné, zas mě spánkem probouzíš.

3. Chci se ti líbit, chci spolykat lítost, je na mých víčkách,

kolik je lásky a naděje v pláči, už víš,

a chci mít trému, chci vrátit se zpátky, chci teď jedenkrát,

pak zmizí trýzeň, rty zbavené žízně snad budou chtít spát,

a je to stejné, zase vstávám s bolestí,

2. Stále víc já musela sama sobě lhát

a věřila jsem, že se jednou vrátíš rád,

přijdeš sám zpátky k nám.

3. Lásko má, stokrát díky za to, že tě mám,

ty plníš duši mou, jak plní víno džbán,

slyším zas známý tón.

R:

2. Zdálo by se, že se dá tahle cesta klikatá

pěkně natáhnout a zbavit se malérů,

jednou na to přijdeš sám, že je život krátkej flám,

je to jenom půjčka dnů bez úvěrů.

3. Je to přece jenom v nás, aby ten propůjčenej čas

nebyl prázdnej jako bez myšlenky rým,

až budou nám to účtovat, na straně dal a má ti dát

bude sláva jako polní trávy dým.

R: S poslední svou láskou budem o kus dál,

snad poznáme upřímnost a lest,

za tu dlouhou dobu došli jsme až k vám,

/: po tý správný cestě nechali se vést. :/

2. Tak jak loňský sníh má den barvu šedou,

bláznů smích denně potkávám

a sama bloudím po zrcadle hrůz,

trápení se v bílém vdává.

3. Já chtěla jsem poslat jenom pár řádků,

papír má slova utopí,

obálka rozfoukla schránku jak dým,

známku spolyká pošťák hloupý.

4. Pak chtěla jsem za tebou do dálky přijít,

každá z cest se mi vyhýbá,

rozcestí spletla svůj směr do uzlů,

takové to už prý bývá.

5. A město mě zoufale za vlasy drží,

podloubí můj stín roztírá,

a jak ten stín ztrácím tvar také já,

poslední kapka černou smývá.

6. Tak chtěla bych utíkat tam, kde se bloudí,

kde jen pláž nohy zastaví,

a vidět nebe, jak moře políbí,

špína, hluk a lidi mě dáví.

7. A do noci sama sobě se ztrácím,

zůstávám stát i odcházím,

něco se láme a trhá, zbude spleen,

obětní kámen bohům vrátím.

2. Potom pěkně do poslední čárky

opíšu ji aspoň tisíckrát,

počítám, že stejně těžko vystačím,

jak se budou lidi o ni prát,

nakonec ji jen tak z lehu pustím rovnou do oběhu,

větu, která hlasem zvonů chtěla znít.