výroční oheň je dnes a kroky tuláků z cest

2. Jak někdy člověk je sám, tak se to nahne, znám to,

a pak neví už, kam, kam by se obrátit měl,

zazvoní telefon, hej, věci si do rance dej,

pojď a nepospíchej, budeš mít to, co jsi chtěl.

R:

R:

2. Nastav pusu a do vázy kytku dej,

postav na kafe, dva cukry mám rád,

koupil jsem „Člověče, nezlob se“,

budem do rána bláznit a hrát.

3. Hele, neděkuj, kytka není až zas tak moc,

to, co uvnitř mám, neumím říct,

jako kostky je život, jak den a noc,

věčně střídá se mít-nemít nic.

R:

R:

R:

2. Až z okapů dolů spadne poslední sníh,

až řeka splaví zlámanej led,

až vyrazí tráva v pražcích na nádražích,

první jarní ruku semafor zved’.

3. Slovo je lék, když v písničce zní

sborem v kruhu kamarádů,

až do rána budou zpívat, smát se a snít,

kameny házet řece do proudů.

R:

R:

R:

R:

co pro tebe to znamená, když jeden chce tě mít rád.

2. Chvilku tu zůstaň a beze slov mi namaluj

sem na dlaň, jak vypadá smích,

je to bílá rovná čára, nebo srdíčko a na něm sníh,

nebo smutek, kterej nepláče, jen kapky nosí na očích.

3. Chvilku tu zůstaň, já zkusím se tě dotknout,

uvidíš, co to s tebou udělá,

jestli vůbec nic, nebo husí kůže naskočí a proč,

kouř parníku uvidíš, nebo slunce jako jabko a proč.

4.=1.

2. I noc už spí a hlava sem-tam padá

a domů je to ještě kus,

po těch písničkách mám hlad, tak jestli mě máš ráda,

tak ujede nám Velkej vůz.

1. Jak písnička zbloudilá v přítmí skal,

kde tříští ji ostří hran,

jak láska, co pláchla, to, jak ses bál,

tak čas píše po tvářích nám.

3. Ta holka, co vzal jsem si, co mám rád,

je smutná, když utíkám pryč,

ten pohled, když vidím ji ve dveřích stát,

jak zamyká nadvakrát klíč.

R: Víš, jim by se stýskalo a mně zrovna tak,

kdo by ovládal jeřáb a hák,

kdo by zahoukal sanitkou a opravil vlak,

/: tak ještě chvíli, snad rok, snad pak. :/