noci teplo ztrácej, ježci hledaj‘ v listí skrýš,

2. Světlo se poztrácelo, v chatách svíčky zavoní,

písničky smutnější se do zpěvníků nakloní,

potoky stmavnou, až se na hladinu

listí jako peří položí.

jen stát, jen stát a dívat,

3. Podzime, vítej, stromy chystaj‘ se svou krásu svléct,

tuláci prořídnou a tišší budou dálky cest,

obzory s podvečerem zahořej‘,

a my volat budem:“Bože, to je svět!“

R:

R:

a bílým plátnem skrýval svět,

2. Ještě sílu mám, a dost,

ještě vidím, co bych vidět měl a mám,

ještě neoslep‘ jsem touhou vrátit zlost,

ještě ne, ještě ne.

3. Jak by z dálky dým šel k nám

a bílým plátnem skrýval svět,

snad toho pláče, snad, už bylo dost,

ještě ne, ještě ne.

4. To z nevíry, jak je snadná, já vím,

už jednou chodil poutník, říkal, kdo jsme,

dali jsme ho na kříž právě jak dnes,

ještě ne, ještě ne.

R:

5.=1.

6.=2.

2. Kdo ví, jak voní země, když se budí,

pocit má vždy, jak zrodil by se sám,

jaro je lék na řeči, co nás nudí,

na lidi, co chtěj’ zkazit život nám.

R:

3. Zmrznout by měla, kéž by se tak stalo,

srdce těch pánů, co je jim vše fuk,

pak bych měl naději, že i příští jaro

bude má země zdravá jako buk.

1. Let všedních dnů vnímám jak déšť,

kruh lidí a jmen a pravdu a lež,

a hranice snů, v noci den, ve dne noc,

a tu a tam vztek, když je všeho už moc.

vždycky, když bolí den, tak si ho maluju sám,

3. Pojď, ruku mi dej, nechci, abys‘ šel sám,

možná bude nás víc, řeknem, kdo půjde kam,

do posledních koutů týhle planety říct,

že nad lásku není, že nic není víc.

4. Let všedních dnů vnímám jak déšť,

kruh lidí a jmen a pravdu a lež,

a bezmocně koukám, jak všemu jdeš vstříc,

vždycky zakopneš dřív, než stačím ti říct“