2. Maměnky v krojích si pod bradou na uzel šátek stáhnou,

a chlapi dělaj‘, že jakoby nic,

leštěný holínky, stužky, pás vyšívanej,

v ruce sklenku, když vyschne jim, připijou, ty, muziko, hrej.

3. Z kyjovský hospody zaslech‘ jsem písničku, co mám rád,

dveře u šenku malovaný,

tak jsem přidal smutek očima, chtěl jít ven,

možná stokrát jsem do Prahy přezpíval:

2. Ještě nechce se domů, ještě člověk by zpíval,

pojďte Jarošov ještě si dát,

jak dvě voděnky kolem, tam kolem něj tečou

a drobné rybky nedaj‘ milencům spát.

tolik pěsniček krásných a ještě hezčích nám zbývá,

3. V posledních tónech cimbálu bloudí

nad Kyjovem písnička má,

už hvězdy se pletou a o spánek loudí

a chvilkama něcose zdá.

4. Je smutno a veselo a mlčí se spíš,

slunéčko, chvíli počkej malinkou jen,

než řeknem: spánembohem, hele, a je tu písnička,

co pozdraví kyjovskej den.

R:

5.=1.

R:

R:

2. V kamenech tratí tu a tam květ, bláto a mech,

s rachotem letí semafor vzhůru, jak jsi se lek‘,

ke skále přitisknutej doufáš,

že dveře žádný nebudou vlát,

za vlakem vítr bude si s listím akátů hrát.

3. V kuželu světel půlnočních vlaků koleje,les,

tu a tam křídla zmatenejch ptáků, přejetej pes,

a tichej netopýr nad hlavou přelítne,

možná usnul a v světle spad’,

kolik je hvězd, tolik je cest, když chceš si hrát.

R:

R:

2. Ví, že jak v přívalu déšť než vsaje zem, kořínky zaplaví,

napraví pohled zprvu tázavý, pak dotek laskavý.

3. Jen vědět, že jste jen dva, a nikdo nikde a nikdy víc,

co možná nejčastěji si lásku říct, do očí zblízka říct.

4. Ono to všechno chce čas, zasadíš stromek, taky nerodí,

telátko zkouší to, ale nechodí, dva k sobě hodí se i nehodí.

5. Na tváři kuličky slz, slova se jako mlha rozplynou,

smířit se s daní lásce povinnou, vinou i nevinou.

6.=3.

2. Víš, jak člověk někdy bývá strašně sám,

smutnej ze svých vlastních vin,

s tebou vždycky pocit, že i žiju, mám,

že nejím, jenom spím a bdím.

3. Udělám ti křížek palcem na čelo,

jak dělávala bába nám,

aby žádný pokušení nesmělo

přes práh dveří nikdy k nám.

4. Aby bída, co se o svět pokouší,

s kosou chodí duše brát,

utekla, a nikdy ať to nezkouší,

miluješ mě, mám tě rád.

jen ten, kdo ví, jak je, když se stýská,

2. Zavřenej s kytarou skládám,

a když neskládám, pořád bych spal,

kam se podívám, všude je tě kousek, lásko,

včera vlasy tvý jsem ze stolku vzal.

taky díváš se z oken, jestli mě neuvidíš někde stát,

netrap se bůhvíproč, miláčku, doma jsem, sedím sám,

R: Vítr se chlubí a píská,

suché zemi přines’ stíny a déšť,

a co já, kdo mě zchladí, kdo vískat

bude ve vlasech, když ráno chci vstát?

R:

2. Dýcháš a občas chrupneš, lásko,

můj chlap, co víc, večer říkal jsi mi „krásko“,

ta chuť, jak spíš, do ucha ti budík dát, hm.

3. Loudím, ty v limbu kdesi bloudíš,

zpívej nebo mluv, říkej „ne“ anebo zívej,

zkouším do ucha ti komára dát.

R:

2. Podivná vůně z blízkejch chat, dřevo je krása, co máš rád,

když smůla z ulomených větví zdobí kmen,

do láhve z limonády dát něco, co zmírní žízeň, hlad,

a za ruku tu svou, bez níž by stejskalo se, až začnete hrát.

když doba na kahánku pláče smutek má,

3. Naposled podívat se jsou mámy, zda děti ještě spěj‘,

ještě se marně ladí, však taky ne moc,

a pak už cosi uvnitř rozplyne se, jen oči hledaj‘ dál,

tam v ohni kdesi uprostřed je všechno, co sis odjakživa přál.

R: