2. Řek‘ jsem mu: máš krásné peří, papoušku-hlupáčku,

pouťový čaroději,

ale kdo by dnes věřil osudům za kačku,

poukázkám na naději.

3. V zahradě za domem trnul jsem v úžasu,

když potom jednoho dne

spatřil jsem Salome s lilií u pasu,

jak ke mně pomalu jde.

4. Mé srdce spálila kopřiva, že něco nesmí se,

i když by mělo se dít,

pohřbený zaživa, pak s hlavou na míse,

bylo mi od toho dne těžko žít.

R: Osud se nepíše přes kopírák,

osud se na pouti nevybírá,

osud je malůvka, vítr ji pomačká,

pečená brambora zmoklého pasáčka, pasáčka, hm.

5. S rukama nad hlavou, sám sobě rukojmím,

bojácný o vlastní strach,

procházel Ostravou trhovec odbojný,

já mu šlapal po patách.

6. Prodával zelí a kedlubny, nohy nás bolely,

zvolna se rozpadal šat,

on tloukl na bubny a já na činely,

tak jsem se naučil hrát.

R: Osud se nepíše přes kopírák,

osud se na pouti nevybírá,

osud je ikona visící v kostele,

knoflíky po kapsách dobrého přítele, přítele, hm.

7. Salome, vrať se mi, volal jsem do noci

květnaté přívaly vět,

jsem nemocen písněmi, není mi pomoci,

horečka bortí můj svět.

8. K bytu mi přichází nožíři, cákance na botách,

na zádech plátěný vak,

hraju jen na čtyři akordy života, už jen tak-tak,

už jen tak-tak.

R: Osud se nepíše přes kopírák,

osud se na pouti nevybírá,

osud je malůvka hebká jak oblaka,

šaškovská čepice zchudlého zpěváka, zpěváka, hm.

9. Končí se dostihy smutku a radosti,

sázky se vyplácejí,

napsal jsem do knihy přání a stížností

o svojí beznaději.

10. Žokej se pousmál, ukázal na koně:

Plemenný arabský chov.

Koni jsem cukřík dal, pak k senu přivoněl

a zazpíval beze slov:

R: Osud se nepíše přes kopírák,

osud se na pouti nevybírá,

osud je malůvka, tisíc let nepřečká,

balónek vnoučete, hůlčička stařečka, stařečka, hm.

2. Ve chvílích největšího ticha poslouchá Cohena,

nikam už nepospíchá ta Venuše kamenná,

torzo antické krásy pod hladinou moří,

ale srdce se pořád hlásí

srdce pořád hoří, hoří,

hoří, hoří, hoří, hoří, hoří, pořád hoří,

kdepak jsou, kdepak jsou požární inspektoři,

kdepak jsou, kdepak jsou šohaji s pírkama chocholáče

ona sedí dívá se po kraji a pláče, ona pláče.

R:

Města jsou jedno jako druhý, černá je osmá barva duhy,

jó, je to bída, je to bída, hledal jsem ostrov jménem Atlantida

2. Kdyby měl někdo z vás zájem,

uděláme velikánský mejdan,

projdeme tam a zpět rájem

a svatý Petr bude náš strejda.

R:

3. Pod okny řve někdo: kémo,

každý správný folkáč nosí vousy,

já umím jen písničky v E moll

a prsty jsem si až do masa zbrousil, protože:

R: Všichni moji známí teď spí, spí, spí doma s manželkami,

zůstali jsme sami – já a vy.

Města jsou jedno jako druhý, černá je osmá barva duhy,

černá je barva, kterou mám teď nejraději,

jó, je to bída, je to bída, hledáme ostrov jménem Atlantida

a nacházíme vody, vody, vody, vody, vody, vody,

vody, vody, vody, vody, vody, vody,

vody, vody, vody, vody, vody, vody habaděj.

2. Pět synů a pět dcer měl a ženu Magdalénu,

dům stavěný ze smrků, kácel je sám,

kdo jednou tím krajem šel, ten ví, co má cenu,

a s pětibídou na krku šestou radost má, zpívá si:

R:

3. Pak přišel hladový rok a pán je pán,

obsílka z úřadu, buď rád, že jsi rád,

nejhorší je první krok a nebát se ran,

zbojnickou armádu nezlomí hlad, hm.

R:

4. Ondřej do jedné ruky hůl a do druhé skřipky,

jenom ať poznají sedlák či fabrikant,

obrátil notářův stůl a rozehnal sklípky,

bandurskou zahrál jim Ondřej muzikant, zahrál jim:

R:

5. Je horký červnový večer pod staletou lípou,

za domem ze smrků nad ohněm dým,

a Bečva dál dole teče a z dálky skřipky skřípou

písničku pravnukům Ondřejovým.

R:

2. Král hned vydal k junákům provolání:

„Zničíme to ohavný stvoření!

Toho, kdo ho zastřelí, bez váhání

se svou dcerou královskou ožením.“

3. Kolik měl těch junáků, no, to je sporný,

jenom jeden však měl odvahy dost,

býval prvním ze střelců v gardě dvorní,

než ho stihla královská nemilost.

4. Král mu pravil důstojně:“Tvůj trest ruším,

nabízím ti místo něj odměnu,

jestli skolíš obludu, namouduši,

moji dceru dostaneš za ženu.“

5. „Pane králi, co je to za odměnu,

spíš dej nalejt kořalu do sudu

a tu princeznu si nech, nechci ženu,

však i bez ní přemůžu obludu.“

6. „Budeš nadosmrti hnít v kriminále,

když si, lumpe, nevezmeš princeznu,

marná sláva, ona je dcera krále,“

nato junák:“Jak jsem řek’ – nevezmu.“

7. A zatímco se s ním král handrkoval,

polobuvol-polobýk žral a žral,

ke královu zámku se přibližoval,

živou duši za sebou nenechal.

8. Tak co naplat – dostal pít po libosti

a když skolil obludu, tak roha vzal,

tak ten střelec, i když byl v nemilosti,

králi i dvořanům lekci dal.

2. Na těle mám nejeden šrám,

vyplul jsem a nevěděl kam,

chleba jedl a vodu pil,

s obry jsem se udatně bil.

3. Devětkrát jsme ztroskotali,

deset bouří překonali.

4. V Ostravě nám dali na frak,

utekli jsme jenom tak-tak,

Karel zůstal nahý a bos,

Pepíkovi rozbili nos.

5. Krmili jsme racky chlebem,

klouzali se modrým nebem

a když vítr hnal nás do záhuby,

zpívali jsme z podpalubí.

6. Někdy bylo hůře a někdy snáz,

ale hlasy Sirén nesvedly nás,

na palubě naší lodi

propluli jsme černé vody.

7. A když v Plzni se nám ulomil kýl,

když jen jeden stožár nám zbyl,

nahlas předčítal jsem klukům z knížky

Staré řecké báje od Petišky.

8. Neboť tam to všechno vypsáno jest,

jak se muži vracejí z cest,

orvaní a bez knoflíků,

banda věčných námořníků.

Jsme orvaní a bez knoflíků,

prostě banda věčných námořníků.

2. … bílý moskevský čáp na bílou oblohu vzlétl,

černý moskevský čáp na černou zemi se spustil …