Zatím jsou bílý i hory v dálce

a spí i tráva pod sněhem,

tichá je stáj a vostrej vítr

honí se prázdným výběhem.

Zatím jsou klidný koryta říček,

svázanejch ledem do břehů,

po noci zlý pomalu svítaj’

postavy z dávnejch příběhů.

Zatím jsou bílý i hory v dálce

a spí i tráva pod sněhem,

tichá je stáj a vostrej vítr

honí se prázdným výběhem.

Na pařezu přemejšlím, a dá to velkou fušku,

jak bych vyzrál na hajnýho, na hajnýho Hrušku,

na Hrušku a jeho zbraň a křepeláka Azora,

kterej hlídá jako saň vchod do hájovny ze dvora.

Hruška zbystří sluch i zrak a vzkřikne:“Namouvěru,

zas je tu ten darebák, co zprznit mi chce dceru,

zas je tu ten chuligán, co slídí, kde je dcerka,

jenže já se do něj dám a proženu mu perka!“

A už běží, v hubě pěnu, dělá dlouhý kroky,

pušku k palbě připravenu, má v ní srnčí broky,

letí, letí jeko blesk ze světnice na dvorek,

ve vočích má divnej lesk i jeho pejsek Azorek.

®: Ten, kterej má rád štvanice na lišky i kance,

když vypukne pranice, vždycky v ní má šance,

on si troufne na zvíře tak, jako medvěd velký,

a milýho trempíře chce kousnout do pr…avý ruky.

Vím, jak vyzrát na hajnýho, ba i na Azora:

vyštuduju na vrchního lesů revizora,

až přijedu na kontrolu se služební volhou,

postavím je do pozoru, což je mojí touhou.

®: Počkej, hajnej, povím na tě, že jsi prodal jedli,

žes’ ji střelil nastojatě, a on bude zbledlý,

„smilujou se, revizore, vždyť mám doma dceru,“

jenže, Hruško, na tvou dceru já už dávno … hej, beru!

Rec: Tak teda, tatínku, do smrti dobrý, ne?

*: A to bude asi všecko, na zdi visí puška,

pod ní kolíbá mi děcko můj tchán – hajnej Hruška …