2. Móc nóbl kšeft, jen samej lesk a glanc je závod psí,

z něj lepším kouká zábava, mně šance poslední,

tak dřív, než pásku cílovou přervat moh’ první pes,

už byl pokladník bez kačky a ve tvářích měl děs.

R:

3. Pak jsem se skrejval ňákej čas, psal vo mně místní tisk

a někam jít a zmizet chtít byl hrozně velkej risk,

já spal ve starý cihelně, a byl to krutej vtip,

že vyčmuchal mě blecháč, co měl jsem na něj tip.

R:

R:

R:

2. Z papíru potom večer v obejváku

konečně celou znovu jsem ji čet‘

a pak ze spousty nečitelnejch klikyháků

/: pečlivě přepsal do souvislejch vět. :/

3. Když jsem ji hrál, já viděl v konci sálu

kluka, co o něm písničku jsem psal,

rozeplej kabát a pruhovanou šálu,

/: že neměl čas, si v šatně nenechal. :/

R:

4. Když biletářka, že nemá vychování,

baterkou blikla a na něj začla zlou,

on řek’ jí klidně: já hned zas půjdu, paní,

/: já tu byl na skok jen za svou příbuznou, :/

2. V zubech suchý stýblo trávy, který podzim pozlatil,

já si válel kosti líný a o jedný holce snil.

3. V každý příběh obyčejnej, byl jsem někdy v něm i já,

kterej všechno, co jí dluží, ani zlatem nesrovná.

R:

4. V každý smůla byla se mnou, i když přišel tvrdej pád,

možná stokrát já se zvedal, stokrát pomohla mi vstát.

5.=1.

2. Další spolykaný mince, ale na lince je klid,

poruchy a zvuk rádia z dálky,

ze zdi vytažená šňůra a liduprázdnej byt,

klíče, který ležej‘ na dně schránky.

R:

*:

2. Můj kámoš už se dávno někam zdejch‘,

mám po něm jen pár pastí rezavejch,

sníh zavál stopy nohou pajdavejch,

divím se, že jsem o něj stál.

3. Svůj úděl jen tak jsem přežít moh’,

byl tvrdej a trnitej jak hloh,

na krku pět křížků, už nejsem mladej hoch,

abych se svýho konce bál.

R:

4. Můj hrob jenom tráva bude krejt,

tam kříž ani kámen nesmí bejt,

můj pes na tom místě bude vejt,

to abych nebyl tolik sám.

R:

2. „U lípy“ tma jak ve štole, židle vobrácený na stole,

jó, to byl smutnej vobraz, hou hou, jó, to byl smutnej vobraz,

tak před hospodou zavřenou s náladou rázem zkaženou

řek’ jsem si: to je podraz, hou hou, řek’ jsem si: to je podraz.

3. Ránu jsem dal pěstí mamutí a skel ve vokně křachnutí

rámusu dělalo fůru, hou hou, rámusu dělalo fůru,

přes květináče shozený a cáry záclon uzený

dělal jsem inventůru, hou hou, dělal jsem inventůru.

R: Pozdě jsem ráno pak honil bycha,

když mě tam na židli našel spát

Lojza, co klidně do mrtvýho ticha

nade mnou na účtenku začal počítat.