2. Čmuchávám rád, jak voní pečeně,

když possumů stín se vlní na stěně,

palce nohou zas proti slunci obracím

v křesle houpacím.

R:

R:

3. Nezávidím těm, kteří bydlí v paláci,

jen ulovit pár králíků, víc nemám na práci,

když noc jako černá tuš se rozlévá nad buš,

tak sbohem, tuláci.

2. Místo hvězd jenom dým mříží vidím,

richmondský vlak když míří tam k vám,

od kytary mý pár snad s sebou vzal

tónů z písně, co tobě zpívám.

3. Že tu sedím tak sám v cele temný,

oknem vidím jenom dým za tratí,

a ten dým k zemi pad’, když vlak zmizel jak had,

doufám, že můj pozdrav cestou neztratí.

4. Teď jen fotku tvou líbám a hladím,

kytara má mi boky tvý připomíná,

noc teď na mne shlíží malým oknem s mříží,

s tebou zatím spí lepší než já.

5. Noci budou teď dlouhý, má drahá,

jak dnešní v lapáku richmondským,

ty jsi daleko tam, kam se nedovolám,

mně tu zbejvá jen smutek a dým.

2. Vrah v mlze zmizel, ale já blízko byl,

když džíp policejní mě zastavil.

3. Tu partii začal já s osudem hrát,

když s jednou ženou byl jsem a lásku krad‘.

4. Tím ránem mlhavým jsem od ní šel

a její muž, můj přítel, to nevěděl.

5. U soudu pak já neměl strach,

však má tvář je tatáž, co prý měl vrah.

6. Soud řekl „vinen“ a já vinen byl,

jenže něčím jiným, než mě obvinil.

7. Můj přítel nic neví už navždycky,

mý ústa zamkne křeslo elektrický.

8. A jestli se můj příběh ti nezdál snad,

tak dlouhý černý závoj nech nad ním vlát.

R:

2. Dáváte-li, dáváte-li sbohem láskám svým

a říkate-li dívkám často „já už odcházím“,

kouřový vlak vozí vás se srdcem bolavým,

já jsem divnej hráč, tak já to vím,

já jsem divnej hráč, tak já to vím.

2. Já vím jen, že jsem spěchal a řek’ si tenkrát: tak si cestu zkrať

spodem kolem jezera, kde cestu kříží železniční trať.

3. Tam v záři bílých světel vidím dívku u přejezdu stát,

asi něco se jí přihodio, je to v jejím obličeji znát.

4. „Už dlouho tady čekám a ještě nikdo mi nazastavil,

odvezte mě, prosím, domů, je to odtud necelých pět mil.“

5. Tvář má bílou jako sníh a paže jako mramor šedavý,

proč stála tam na kolejích tak sama v černé noci, kdopak ví.

6. „Tam před tím domem zastavte, já za tátou teď musím domů jít,“

tak zmáčknu klakson, zastavím a čekám, až ji přijdou otevřít.

7. Z chodby v nočním šeru vrhá lampa na silnici zář,

„pane, já vám vezu dceru, proč máte tedy zamračenou tvář?“

8. Po dívce pohled stáčím a marně kolem rozhlížím se tmou,

vedle mě je místo prázdné stejně jako cesta přede mnou.

9. Ten muž se nejdřív diví, zřejmě tomu, co se dovídá,

a zblízka na mě civí, když tichým hlasem ke mě povídá:

10. „Já nevím, milý pane, zda je to mýlka nebo krutý žert,

tak nastartujte ten svůj bourák, zmizte odtud, ať vás vezme čert!“

11. „Předevčírem moje dcera zabila se, tak se radši ztrať,

pět mil odtud u jezera, kde cestu kříží železniční trať!“

2. Pak každý z vozků proklínal to sucho do dáli,

jen Dan, ten stranou vzteku stál, „Svatý“ mu říkali,

ten k tichosti je nabádal, prý je to boží plán,

však dobré konce připraví svým věrným jejich pán.

3. Když občas z volských potahů některý zcepeněl,

Danovi táhli dál a dál, prý Pánbůh nad ním bděl,

když pak i jeho tahoun pad’, Dan neznal hněv a vztek,

jen pohled upřel do mraků a na kolena klek‘.

4. „Oběť vzals‘ mi z postrojů, vím dobře, všechno smíš,

věřím, dalších tahounů mých že ušetříš,“

však nazítří zas další zhas‘, a další, jak čas šel,

dál útěchu svou v modlitbách nacházel Daniel.

5. Už o sedmnáct tahounů přišel za ten čas Dan,

i pro „Svatého“ zdá se to být příliš krutá daň,

a když poslední z tahounů vedle jen těžce stál,

ve svatých očích Danových divoký zápas vzplál.

6. A jeho ruka hněvivě nabrala k nebi směr,

„poslední zbyl, tak si ho vem, sám je mi na prdel,“

v tom zahřměl hrom, sjel z nebe blesk a liják bušil zem,

a v proudech vody ležel Dan tím bleskem zasažen.