Zpěvník

vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba,

2. Staré ženy nosí haleny z šedého batistu

a když je pánská volenka, sedí samy v rohu,

kulhavý taneční mistr obrací list po listu,

ještě tolik věcí dělat mohu, ještě tolik věcí dělat mohu.

3. Rodina sedí v trávě, směje se a snídá,

je to rodina šťastného malíře Vojkůvky,

najednou přilétá straka a žena říká: vida,

podívejte, děti, nese borůvky, podívejte na ni, nese borůvky.

4. Tohle, co se děje teď, už se nikdy nestane,

hromničkou na našich hrobech budou naše knihy,

vůně milujících se těl jednou ráno vyvane

z té nekonečné tíhy, z té nekonečné tíhy.

R: Napsal jsem dopisy a rozeslal ty dopisy a čekám

a monogramem tiché naděje na poslední řádce,

je čas kráčet někam a je čas odněkud se vracet.

5. Ze svého diáře vyškrtávám první umřelé,

na třídě Svobody stojím s rukama svěšenýma,

mladinké ženy kolem pletou svetry pro své manžele,

aby jim nezabylo zima, aby jim snad nezabylo zima.

6. A mně je den ode dne, noc od noci stále chladněji,

v průvanu věků mizí mé roky rozmařilé,

tohles‘ mi neprozradil, Sudvěji, ach, Sudvěji,

že jednou přijde ona chvíle, že jednou přijde ona chvíle.

R: Z mlhy u cesty se vynořili dva bílí buvoli,

něco jim zpívám, ale můj hlas zní tak cize,

je čas zasévat na poli

a je čas, je čas na poli sklízet.

7. V podloubí šternberského hradu u stěny je lavice,

sedám si na ni a malíř přináší mi kávu,

a v druhé ruce nový obraz jménem Svatá trojice,

Bůh na něm sbírá borůvky a zrzavou má hlavu.

8. Není ta káva příliš silná, ptá se jeho paní,

ach, kdyby manžel nebyl blázen, tak jsme dávno bohatí,

a malíř Libor směje se a nade mnou se sklání,

co jednou namaluješ, to se neztratí, co namaluješ, to se neztratí.

R: Tolik, kolik je mi teď, už mi nikdy nebude,

vteřina za vteřinou ukrajují můj pecen chleba,

neklepej na dveře, posečkej chvíli, můj osude,

ještě tolik pláten udělat je třeba, ještě tolik písní udělat je třeba.

První babka byla mírně, hoj-hoj, obézní,

ta mi přála ruku krásné, hoj-hoj, princezny,

ať s ní strávím ve svém loži, hoj-hoj, co to dá,

čili, jak to zpívá Samson, hoj-hoj, pohoda.

Druhá babka byla zloduch, hoj-hoj, od kosti,

snad proto mi přivěštila, hoj-hoj, starosti,

jenom ať se hošík trochu, hoj-hoj, potrápí,

ať je jeho princeznička, hoj-hoj, na chlapy.

Třetí řekla:“Holky, vy snad, hoj-hoj, blbnete,

víte, jaká nemoc vládne, hoj-hoj, ve světě,

ať zavládne v jeho žití, hoj-hoj, idyla,“

vzala nůž a fik! a věštby, hoj-hoj, zrušila.

R2: /: Hoj-hoj-hola-hoj, budoucnost je boj,

hoj-hoj-hola-hoj, a tak se, chlapče, hoj! :/

Z toho plyne poučení, hoj-hoj, pro všecky,

každý problém dá se řešit, hoj-hoj, vědecky:

aby nekradlo se, uřež lidem, hoj-hoj, ručičky,

aby nezdrhali za kopečky, hoj-hoj, nožičky.

2. Až budu starým mužem, pořídím si starý byt

a jedno staré rádio,

až budu starým mužem, budu svoje místo mít

u okna kavárny Avion,

koupím si pergamen, štětec a tuš

a budu pozorovat lidi, kam jdou asi,

a budu starý muž, a budu starý muž.

R: Na na na …

3. Až budu starým mužem, budu černý oblek mít

a šedou vázanku,

až budu starým mužem, budu místo vody pít

lahodné víno ze džbánku,

koupím si pergamen, štětec a tuš

a budu mlčet, jako mlčí ti, kdo vědí už,

starý muž, starý muž.

2. Ptáš se mě co znamená těch sedm kamenů, já ti na to odpovím, sedm dlouhejch dnů.

R:

3. Až odejdeš mi do dáli, tak co mi zůstane, u řeky se sedmi kameny si ruce podáme.

R:

4. Až poslední kamínek za hory zapadne, u řeky se sedmi kameny si ruce podáme.

R:

Farář v kostele nás sváže navěky,

věnec tamaryšku pak hodí do řeky,

voda popluje zpátky do moře,

my dva tady dole a nebe nahoře.

®:

Postavím ti dům z bílého kamení,

dubovými prkny on bude roubený,

aby každý věděl, že jsem tě měl rád,

postavím ho pevný, navěky bude stát.

®:Ještě hoří oheň a praská dřevo,

ale už je čas jít spát,

tamhle za kopcem je Sarajevo,

tam zítra budeme se, lásko, brát …