Zpěvník

2. Kam šlápl, vyrůstaly jen ocúny a blín,

když slzy nezůstaly, tak pomohl jim plyn,

/: hnal vítr plevy z polí a Kristus křičel z kříže,

když rány léčil solí ten prapodivný kníže. :/

3. On pánem byl i sluhou, a svazek ortelů

si svázal černou stuhou, již smáčel v chanelu,

/: a hluchá píseň slábla, když havran značil cestu,

již pro potěchu ďábla vyhlásil v manifestu. :/

4. Měl místo básní spisy a jako prózu mor

a potkany a krysy a difosgen a chlor,

/: měl klobouk z peří rajky a s důstojností snoba

on vymýšlel si bajky, v nichž vítězila zloba. :/

5. Měl pendrek místo práva a statky pro gardu,

v níž vrazi řvali sláva pro rudou kokardu,

/: on lidem spílal zrádců, psal hesla do podloubí,

v nichž podle vkusu vládců lež s neřestí se snoubí. :/

6. Dál kníže nosí věnce tou zemí zděšenou,

on strach má za spojence, jde s hlavou svěšenou

/: a netuší, že děti z té země, v které mrazí,

prostě a bez závěti mu jednou hlavu srazí. :/

2. Ta dívka byla atrakce, neb pravila mi:“Hošku,

rač odvrhnouti abstrakce a realizuj trošku,

já nehrozím ti kostelem a kašlu na přetvářku,

teď postojím ti modelem pro Annu Proletářku!

/: My vodkou hrdlo prolejem, můj milovanej dědku!“

Tak vzal jsem kyblík s olejem a propláchl jsem štětku,

teď bytem voní konina, to stará dělá řízky,

já maluju si Lenina a běloskvoucí břízky. :/

2. Na pahorku blíže bučí cestou k Zbirohu

kníže Ctirad Šárku učí foukat do rohu,

a že nedbal na ledviny kníže zhýralý,

přihnul sobě medoviny, troubí „halali“.

3. Mezitím, co staré panny řinčí ve křoví,

žvýká Ctirad vyčerpaný bůček vepřový,

po poledním hodování bradu omyje,

věnuje se studování anatomie.

4. Vraždí dívky, vraždí lovce spící v bezpečí,

Ctirad zatím na křídlovce troubí ke zteči,

a když dojde s aprobací po pohrudnici,

tu ho Vlasta kyjem bací přes makovici.

R: Obdržel, o co si koledoval, Ctirad-dětina,

bohužel do rohu vytruboval, což je blbina,

vladyka podlehl sebeklamu,

muzika pomoci nemohla mu,

babyka na hrobě vyrostla mu

blíže Děvína.

5. Zpola opřen o podušku nafukovací,

usilovně cucám tužku propisovací,

pokročilá hodina je u vodojemu,

a já sedím u Dunaje, píšu poemu.

6. O Ctiradu hloubám vleže, hloubám u vína,

nade mnou se tyčí věže hradu Děvína,

do čela se vryla vráska melancholie,

při myšlence na Jiráska mizerně mi je.

R: Zhouba je, když někdo pod Děvínem vzpouru uplete,

nedbaje, že, oděn hermelínem, bací knížete,

k tomu pak, když slovo zrada padne,

komupak tu něco nenapadne,

inu tak: nic není nezávadné,

co si přečtete.

7. Někdy zcela bez přípravy bouře mihne se,

je-li člověk prozíravý, chytře vyhne se,

a že nerad tančím z řady, bdělý ve snění,

zašel jsem si na úřady pro vobjasnění.

8. Usedl jsem na stůl, taje tvůrčí bolesti,

polohlasem předčítaje Staré pověsti,

úřednice odložila dráty pletací,

načež mne pak oblažila interpretací.

R: Učím se, podoben Ctiradovi, autocenzuře,

bojím se, až se to stará doví, bude nejhůře,

z obavy, že je to vlastizrada,

zabaví mou báseň na Ctirada,

sama ví, co je to dobrá rada

v literatuře.