Zpěvník

2. Ví moc dobře, kde se skrývá ten, co ji má rád,

tak se s koněm vytratí a chce ho varovat,

oči zrudlé horečkou, v ústech jak na poušti

a jeho prst unaveně leží na spoušti,

kde jeskyni nad údolím halí mlžný šál,

kam se občas jenom párek dingů zatoulal,

tam se skrývá a jeho zrak slídí v okolí

a jeho rty šeptají:“Tos‘ ty, Marion Lee?“

3. Když k půlnoci měsíc lesy stříbrem posypal,

zas patrola svoje koně popohnala v cval,

se zlověstnou tichostí se začínal ten hon,

pak ukázal velitel:“Hej, támhle, to je on!“,

měsíc mu stín prodlužoval na vrcholku skal

jeho širák zahlédli a plášť, co každý znal,

i psancova koně všichni dobře poznali,

netušili, že tím jezdcem je Marion Lee.

4. Honička se protahuje míli za mílí,

jezdci jedou mlčenlivě, nikdo nestřílí,

noc je tichá, pochmurná a vlhká jako hrob,

za živého zajatce se platí dvojnásob,

náskok se však nezkracuje, pořád svahem dál,

vpředu černý širák a pod ním černý plášť vlál,

podél zátok s bažinou míli za mílí

odvádí je od úkrytu dál Marion Lee.

5. Když se k ránu mlha s tmou začala vytrácet,

když už každý z koní znaven k zemi klonil hřbet,

ujížděla dívka dál už nekryta tmou,

za ní jezdci drmolící kletbu za kletbou,

jeden zdvihl zbraň a střelil, zrak měl jako rys

tak se v sedle sesmekla a spadla na převis,

sundali jí širák z očí, když dojeli k ní,

až teď všichni poznali malou Marion Lee.

6. Od těch dob má tahle pověst v kraji trvání,

jak převlekem dívka psanci život zachrání,

o něm nikdo z usedlíků neslyšel už víc,

jediné, co lidé z hor k tomu chtějí říct,

že prý, když je úplněk, noc bílá jako den,

objeví se jezdec v černém plášti za kopcem,

pravdu už se asi nikdo nikdy nedoví,

možná, že to je duch statečné Marion Lee.