2. A taky jsem věřil, že v ráji najdu tebe

a vůbec všechno, co jsem kdy kde ztratil,

a že tam napravím svoje kamení aspoň chlebem

a že vrátím dluhy, co jsem tady nezaplatil.

3. A hodně jsem vzpomínal, co všechno by se dalo změnit,

a třídil minulost, jako by štěstí na tom stálo,

a pak v dálce zahřmělo a mně se v hlavě rozsvítilo

a došlo mi, že na ráj by toho bylo trochu málo.

4. A tak jsem se stal vandrákem na cestě do nebe,

vyhnali mě z domu, a tak jdu sám za sebe,

jedni na patníku sedí, druzí vracejí se zpět,

ptám se všech, jestli vědí, kde že to končí ten náš svět.

5. A každý zná cestu správnou, každý mi dává x dobrých rad,

a všichni správným směrem rukou mávnou, že tudy se mám dát,

jenže každý ukazuje jinam a všichni chtějí pravdu mít,

jako kompas přímo z pólu, a já nevím, komu uvěřit.

R: Protože ráj, to je obyčejný svět, kde platí, co kdo řek’,

obyčejná důvěra, že dovoláš se pomoci,

obyčejná naděje, že se i na tvou nemoc hledá lék

a že tvůj svět není ledovec na jih plovoucí,

proč se tvářit, že máš v tom světě vlastní svět?

R: Vždyť ten náš svět, to je obyčejný ráj, jen bez té důvěry,

že na nás někdo myslí a chce pro nás jen to nej-,

náš svět, to je obyčejnej ráj, kde andělé jsou strážní

a kde má cenu jen to, co je na prodej.