2. A potom to přišlo, co muselo se stát,

od údolí k horám začalo všechno tát,

tenkrát přišel soused, a jak mluví, téměř lká:

„Moje žena myslí, že se jara nedočká.“

Půjčil jsem mu koně, a když saně zapřahal,

ještě, než se rozjel, jsem ho rychle varoval:

„Nevracej se brodem, ledy už praskají,

nejpozději zítra se na pouť vydají tam v údolí.“

3. Už padalo šero, když se navracel,

delší cestou přes most však čas už neztrácel,

kůň se marně vzpínal, dál nechtěl jet,

a, jak jsem mu říkal, pod nimi prasknul led.

Zvíře strachem hnané ty saně strhlo zpět

a nad ním se tam v brodu navždy zavřel led,

hledali ho dlouho, a když zmizel zbylej sníh,

pod mostem ležel na schodech kamenných, kudy měl jít.

2. Jednoho dne večer, to už jsem skoro spal,

když vystrašenej soused na okno zaklepal:

„Můj synek doma leží, v horečkách vyvádí,

já do města bych zašel, doktor snad poradí.“

Půjčil jsem mu koně, a když sedlo zapínal,

dříve, než se rozjel, jsem ho ještě varoval:

„Nejezdi naší zkratkou, je tam příkrej sráz

a v týhletý bouři tam snadno zlámeš vaz, tak neriskuj!“

3. Na to strašný ráno dnes nerad vzpomínám,

na tu strašnou chvíli, když kůň se vrátil sám,

trvalo to dlouho, než se vítr utišil,

na sněhové pláně si každý pospíšil.

Jeli jsme tou zkratkou až k místu, které znám,

kterým bych v té bouři nejel ani sám,

a pak ho někdo spatřil, jak tam leží pod srázem,

krev nám tuhla v žilách nad tím obrazem, já klobouk sňal.