2. „Ach, kohoutku můj milý, můj kohoutku rozmilý,

já tě prosím, ještě úsvit nevolej,

zůstaň dlouho, dlouho spát, nezačínej kokrhat,

ať se úsvit na tvých křídlech nevzbudí.“

R: Kohoutek však nechtěl spát, začal časně kokrhat

a svým hlasem zval svítání,

„ach, má lásko nejdražší, už nás čeká loučení,

brzy temná noc se v úsvit promění.“

3. „Kam chceš jít v tak pozdní čas,“ chlapec dívku přemlouvá,

„vždyť je temná noc a ty nemáš kde spát,

kde máš jinde lůžko své, svoje šaty hedvábné,

kdo jiný než já tvůj spánek ohlídá?“

R: „Lůžko mé je chladná zem, temný hrob a rakev v něm

a v ní, lásko má, musím spát,

místo šatů hedvábných černý rubáš oblékám,

brouky jen a červy za družičky mám.“

2. Ten první k druhému se otočil

a černým křídlem cestu naznačil,

krhavým zrakem k lesu hleděl

/: a takto jemu odpověděl: :/

3. „Za starým náspem, v trávě schoulený

tam leží rytíř v boji raněný,

a nikdo neví, že umírá,

/: jen jeho kůň a jeho milá.“ :/

4. „Jeho kůň dávno po lesích běhá

a jeho milá už jiného má,

už pro nás bude dosti místa,

/: hostina naše už se chystá.“ :/

5. „Na jeho bílé tváře usednem

a jeho modré oči vyklovem,

a až se masa nasytíme,

/: z vlasů si hnízdo postavíme.“ :/