2. Pak každý z vozků proklínal to sucho do dáli,

jen Dan, ten stranou vzteku stál, „Svatý“ mu říkali,

ten k tichosti je nabádal, prý je to boží plán,

však dobré konce připraví svým věrným jejich pán.

3. Když občas z volských potahů některý zcepeněl,

Danovi táhli dál a dál, prý Pánbůh nad ním bděl,

když pak i jeho tahoun pad’, Dan neznal hněv a vztek,

jen pohled upřel do mraků a na kolena klek‘.

4. „Oběť vzals‘ mi z postrojů, vím dobře, všechno smíš,

věřím, dalších tahounů mých že ušetříš,“

však nazítří zas další zhas‘, a další, jak čas šel,

dál útěchu svou v modlitbách nacházel Daniel.

5. Už o sedmnáct tahounů přišel za ten čas Dan,

i pro „Svatého“ zdá se to být příliš krutá daň,

a když poslední z tahounů vedle jen těžce stál,

ve svatých očích Danových divoký zápas vzplál.

6. A jeho ruka hněvivě nabrala k nebi směr,

„poslední zbyl, tak si ho vem, sám je mi na prdel,“

v tom zahřměl hrom, sjel z nebe blesk a liják bušil zem,

a v proudech vody ležel Dan tím bleskem zasažen.