Já za Tebou jel a kolikrát tlel,

od tý doby podzim na stráni,

jdu cestou známou, co táta s mámou,

a komu vaříš kafe k snídani?

Jak vetřelec teď zvoním,

na zvonek v deset hodin,

a někdo otvírá,

tady už bydlí jiní:

„Promiňte.“, polknu sliny,

a cizí ruka dveře zavírá.

Jenže přání se neplní, není tu čaroděj,

a já z masa a kostí nejsem Bůh,

náhle zavoněl, jak tenkrát ve větru šalvěj,

a letěl jestřáb nad skálou, nazdařbůh.

On přistál na mých rukou, řekl s velkou nadějí,

že přicházíš pásem kolejí.

Já mu uvěřil a rozbíhám se silnicí,

a jako maják v dálce vidím obraz Tvůj,

ze sněhu zvedám lístek, k vánocům přející,

tam něčí písmo psalo s láskou: „ Milý můj.“

Já vrátím se už zítra, snad Tě slova zahřejí,

vždyť pospíchám pásem kolejí.

Teď stojím u závor a vlak má zelenou,

a zvolna mizí v říši stromů jeho stín,

nikde nevidím Tě blízkou, ani vzdálenou,

že čekám marně zázrak, dobře vím.

Ty nevrátíš se živá, jsi jen popel s Pompejí,

zakletá v pásu kolejí.