Každej tejden chodím zkoušet štěstí do knihy,

jenže spíš než dobrou knížku, to tam koupíš koblihy,

ráno vstávám o půl pátý, ve frontě už stojím v pět,

v termosce mám horkou kávu, v kapse dvacku cigaret,

a to si ještě foukám, jak to brzo nevstanu,

jenže ostatní tu od večera mrznou ve stanu,

takže zase na mě čeká, když se k pultu dostanu:

„Jdete pozdě, milej pane, máte smůlu!“

Minule jsem dostal ránu pěstí do břicha,

když jsem marně bojoval o posledního Wericha,

a to, že kulhám, přátelé, to nemám odmala,

to je památka na pana Bohumila Hrabala.

Přesto každej tejden chodím zkoušet štěstí do knihy,

jenže nákup knih to není, to jsou koňské dostihy,

neboť chytrých knih je málo, tak se s nima chytračí,

a já nevím – je to k smíchu nebo k pláči?

R: Kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány,

kde jsou, kdepak jsou písně nikdy už nedopsány.

2. Život byl prima a neměl chybu,

teď je mi zima a nemám ani na Malibu,

kde jsou, kdepak jsou naše velkolepý plány.

2. Když jsi smutná, tak mi něco ruce sváže,

do mé hlavy mlčky vpochodují stráže,

všechny mé nápady hned zahánějí do řady

a střílí puškou té nejtěžší ráže.

3. Když jsi smutná, tak i sochy v parku brečí,

stromy procitnou a mluví lidskou řečí,

tiše tě konejší, jak umí stromy vezdejší,

/: a náhle jsi víc svoje, nežli něčí … :/